AUTORSKÝ ZÁKON A POČÍTAČOVÉ PROGRAMY
Mgr. Lucie Rambousková
a spoluautor
Stanislav Polčák
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
autorské právo je jedním z poněkud opomíjených oborů
platného právní řádu České republiky, ač je nejenom jeho
nedílnou součástí, a přestože se s tímto odvětvím dostáváme
doslova každodenně do přímého kontaktu. Denně každý z nás čte
své oblíbené knihy, denně každý z nás poslouchá svou oblíbenou
hudbu. Není snad zapotřebí zmiňovat se, kolikrát za den
klikneme na tlačítko myši a kolik hodin pracujeme u počítače.
Všechny tyto činnosti jsou předmětem zájmu jak autorů, tak i
uživatelů autorských děl a jsou především nově od 1. prosince
2000 normativně upraveny zákonem č. 121/2000 Sb., o právu
autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů (dále jen "AutZ"). Ačkoliv potřeba přijetí
nové zákonné úpravy byla odbornou, ale i laickou veřejností
pociťována již delší dobu, zákon obsahuje několik obtížně
interpretovaných ustanovení a i přímo mezerovitých ustanovení,
jejichž analýza s akcentem na dopad nové právní úpravy na
autory počítačových programů bude předmětem tohoto pojednání.
V průběhu posledních tří let probíhaly v České republice
legislativní práce na nové zákonné úpravě, která měla nahradit
zákon z roku 1965, jenž již po delší dobu nevyhovoval
zřetelnému posunu nejen v pojetí a ochraně autorských práv,
ale i pokroku, jímž celá oblast společenských vztahů upravená
autorským právem za uplynulých 35 let logicky prošla. Nutnost
přizpůsobit znění tohoto zákona potřebám, které přinesl
listopad 1989 byla realizována několika novelizacemi zákona,
které však oslabily vnitřní konstrukci zákona. Jedna ze změn
mimo jiné poprvé v ČR zavedla ochranu počítačových programů
(rok 1990), její rozšíření bylo provedeno novelizací z roku
1996. Velmi zásadně ovlivnila přípravy autorského zákona
Směrnice 91/250/EHS, jež zavádí účinnou ochranu počítačových
programů a harmonizuje pravidla, jimiž je ovládána ochrana
počítačového programu. Počítačový program je pojímán jako
hlavní součást systému zpracování dat a je zásadně důležitý pro
rozvoj výroby a technologií. V této směrnici je upravena
problematika zaměstnaneckého díla, kterou bylo rovněž třeba
zahrnout do našeho právního řádu.
Taktéž na poli mezinárodního práva je nutné alespoň zmínit
veledůležitou tzv. Revidovanou úmluvu bernskou z roku 1971,
která zharmonizovala roztříštěnost a mnohdy až neslučitelnost
národních úprav jednotlivých států. Z pohledu autorského práva
se tato skutečnost jeví jako zásadní, poněvadž úspěšná autorská
díla jsou šířena bez ohledu na hranice států a potřeba
minimální úrovně ochrany po celém civilizovaném světě má svou
nezastupitelnou roli. Tento fakt je dán v případě počítačových
programů technologickou vyspělostí jednotlivých regionů a
vnímatelnou potřebou samotných autorů o co nejsrovnatelnější
ochranu jejich autorských práv alespoň na minimální úrovni
zakotvené v úmluvě. Je také nutné zmínit i další smlouvy
Světové organizace duševního vlastnictví (World Intellectual
Property Organization, dále jen "WIPO"), které byly přijaty na
diplomatické konferenci v roce 1996, a pro něž se používá název
"internetové smlouvy". Jde o Smlouvu WIPO o právu autorském a
Smlouvu WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových
záznamech. K těmto smlouvám by měla ČR přistoupit po přijetí
autorského zákona.
Smysl zákonné úpravy by měl spočívat v ochraně práv
autorů, protože vznik autorských děl je bez tvůrčí duševní
činnosti a intelektuálního potenciálu samotných autorů
nemyslitelný. Jestliže programátor vytvoří program, tak je jeho
vlastnictvím, může být ve smyslu § 118 občanského zákoníku
jakožto tzv. jiná majetková hodnota předmětem právních vztahů.
Autor k němu disponuje všemi právy, on jej může případně i
zničit, je to on, kdo nad ním disponuje právním panstvím a tato
svá oprávnění jedině on může přenést zejména na základě tzv.
licenčních smluv na jiné osoby. Ochrana, preciznější
systematika práv autora a nedostatky starého autorského zákona
měly být odstraněny novou zákonnou úpravou, což se v mnoha
případech podařilo, v některých už méně zdařile a bohužel
některé nové problémové ustanovení v sobě zakotvil i nový
autorský zákon. Je třeba zkonstatovat, že co se týče požadavků
Evropské unie na národní zákonodárství, je nová zákonná úprava
z hlediska čistě formálně-právního zdařilá. Např. prodloužila
ochranu autorských práv u děl z 50 na 70 let po smrti autora,
dále zavedla dualistické pojetí autorských práv (práva
osobnostní a práva majetková), specifikovala tzv. volná užití
aj. Některá - ne do všech důsledků promyšlená ustanovení ovšem
mohou způsobit, že zákon bude muset být nejspíš novelizován.
Toto tvrzení však nemusí mít žádnou výpovědní hodnotu, pokud
tyto nedomyšlenosti byly výsledkem lobbingu různých zájmových
kruhů, které se těmto změnám budou přirozeně snažit zabránit.
Předně je třeba osvětlit, co je autorským dílem. Je jím ve
smyslu § 2 AutZ výsledek tvůrčí činnosti autora, který je
vyjádřen v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, trvale nebo
dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Za dílo
se dle odst. 2 zmiňovaného ustanovení považuje též počítačový
program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním
duševním výtvorem. Ptáte-li se po smyslu autorskoprávní ochrany
děl, lze odpovědět slovy klasika: "Některé věci je třeba brát
tak, jak jsou." Toto přirovnání je poměrně výstižné. Mohli
bychom zde sáhodlouze diskutovat, jaký je teleologický význam
autorskoprávní úpravy, ale to není předmětem tématu tohoto
pojednání. Je bezesporu velmi správné, jestliže zákon autorům
děl poskytuje záruku, že jejich práva budou zákonem chráněna,
obecně respektována, soudně vynutitelná a pro případ porušování
i sankcionována. Autorova práva mají jak osobnostní rozměr, tak
i rozměr práv majetkových. Každý autor má právo osobovat si
autorství k dílu, právo na nedotknutelnost díla a jiná práva
vyplývající z titulu samého autorství. Z hlediska majetkových
práv má každý autor zejména právo dílo užít a udělit jiné osobě
smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Je logické, že každý
autor má právo rozmnožovat své dílo, rozšiřovat jej,
vystavovat, sdělovat veřejnosti apod. Jestliže tato oprávnění
propůjčí jiné osobě, ať za úplatu, či bezúplatně, je to jeho
svrchované právo.
Ochranu práva autorského obsahuje § 40 a násl. Autor se
může zejména domáhat určení svého autorství, zákazu ohrožení
svého práva (neoprávněné výroby, prodeje, inzerce atd.),
odstranění následků zásahu do jeho práv (zejména stažením
neoprávněně zhotovené rozmnoženiny z obchodování či její
zničení). Dále se svěřuje autorovi právo žádat poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, a
to omluvou nebo, pokud by se nejevila omluva jako dostatečná
satisfakce za porušení autorských práv, tak i zadostiučiněním
peněžním. Soud dále může přiznat autorovi i právo, aby ten,
kdo porušil jeho práva, uveřejnil stanovenou formou a
v stanoveném rozsahu rozsudek soudu, a to na jeho vlastní
náklady.
Autorský zákon výslovně uvádí, že právo na náhradu škody a
na vydání bezdůvodného obohacení z porušení autorských práv
zůstává nedotčeno. Co se tím rozumí? Autor se může
v občanskoprávním sporu domáhat dle § 420 a násl. občanského
zákoníku náhrady škody, která vznikla protiprávním úkonem za
předpokladu, že šlo o zavinění škůdce a vzniklá škoda je
důsledkem škůdcova porušení autorských práv (existuje zde tedy
příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou).
Podle § 451 a násl. občanského zákoníku -- bezdůvodné obohacení
- se autor bude domáhat na tom, kdo porušil jeho autorská
práva, vydání prospěchu, jehož takto dotyčný neoprávněně nabyl.
S ohledem na § 40 odst. 3 AutZ je však výše bezdůvodného
obohacení, jež vzniklo na straně toho, kdo takto neoprávněně
nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci,
stanovena v dvojnásobné výši odměny, která by jinak byla
obvyklá za získaní takové licence. Domáhání se některých práv
z porušení autorských práv přísluší i jiné osobě než autorovi,
pokud jí udělil výhradní oprávnění dílo užít, či je-li jí
svěřen ze zákona (např. dědicové zemřelého autora).
Velmi podstatné je ustanovení § 30, v němž se stanoví, že
za užití díla, jež by vyžadovalo licenci, se nepovažuje užití
pro osobní potřebu s výjimkou zhotovení rozmnoženiny
počítačového programu či elektronické databáze nebo
rozmnoženiny či napodobeniny díla architektonického stavbou.
Jestliže si doma "vypálíte" CD vaší oblíbené skupiny, tak na
základě tohoto ustanovení a za splnění jiných zákonných
požadavků neporušujete práva autora. Nesmíte ovšem takto
pořízený záznam prodávat či rozmnožovat ve velkém atd. Je
určitě pochopitelné, že tato a obdobná činnost je protiprávní a
lze ji postihovat i na základě trestněprávních předpisů.
Počítačové programy však sám zákon z této možnosti volného
užití výslovně vyjímá. Je tudíž porušením autorského zákona
jakékoli pořizování rozmnoženiny, rozšiřování či dokonce prodej
softwarových produktů, byť by bylo takové jednání omlouváno
slovy, že jde o užití pro osobní potřebu. Co je to osobní
potřeba? Zákon nikterak tento pojem nedefinuje, ale
z jazykového významu slov lze interpretovat, že se jedná o
jednání, jímž osoba jednající získává prospěch z nakládání
s autorským dílem, přičemž tento prospěch je omezen výhradně na
osobu jednající. Užití k osobní potřebě u počítačových programů
samozřejmě vyloučena není (dokonce v případě užití díla
pronájmem díla je předpokládána -- viz internetové kavárny a §
15 AutZ), ale užití počítačového programu pro osobní potřebu je
ze zákona vyňato. Velmi laicky řečeno, můžete si okopírovat
nějakou videokazetu či CD, přičemž ji nesmíte použít jinak než
pro osobní potřebu, ale nikdy tak nesmíte kopírovat počítačový
program, spouštět jej na více počítačích, než bylo sjednáno
atd. (s výjimkou některých možností, jež mají umožnit řádný
provoz programu -- viz níže). Oprávněně užít program lze tedy
vždy jen v souladu s licenční smlouvou. Porušíte-li toto
ustanovení, porušujete zákon a vystavujete se všem důsledkům,
které nikoliv jen autorský zákon, ale i trestní zákon (viz
např. § 152 tr. z.), občanský zákoník a další předpisy
připouštějí.
Určité výjimky z ochrany autorských práv k počítačovým
programům jsou zakotveny v § 65 a 66 AutZ. Podle těchto
ustanovení nejsou podle autorského zákona chráněny myšlenky a
principy, na nichž je založen jakýkoli prvek počítačového
programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení
s jiným programem. To znamená, že těchto myšlenek a principů (v
praxi běžně užitých algoritmů) mohou programátoři libovolně
zahrnovat do jimi vytvářených programů, avšak s ohledem na
požadavek původnosti nového programu. Takto nově vytvořené dílo
musí být původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním
duševním výtvorem. Nemusí být jedinečným výsledkem činnosti
programátora, což je změna oproti autorskému zákonu z roku
1965. V praxi se bude jednat o otázku, zda-li je program, do
něhož jeho autor zakomponoval tolik algoritmů z jiného
programu, ještě dílo původní. Není možné stanovit jednoznačné a
přesné pravidlo. Případný spor by musel řešit soud, který by
rozhodl, zda-li se jedná o nové původní autorské dílo nebo zda-
li již došlo ke zpracování díla (i dílo vzniklé tvůrčím
zpracováním díla jiného je taktéž předmětem práva autorského,
avšak aby mohlo vzniknout zpracováním díla jiného, vyžaduje se
souhlas autora tohoto "vzorového díla").
Je taktéž dovoleno rozmnožovat, překládat, zpracovávat,
upravovat či jinak měnit počítačový program, je-li to potřebné
k užití počítačového programu v souladu s jeho určením, včetně
opravování chyb programu, avšak to jen za předpokladu, že
mezi smluvními stranami není dohodnuto něco jiného. To znamená,
že autor programu může takovouto činnost uživateli v licenci
výslovně vyloučit. Pokud tak ovšem neučiní, platí, že tato
činnost je dovolená. Je též dovoleno zhotovovat si záložní
rozmnoženinu počítačového programu, je-li to potřebné pro jeho
užívání, avšak je nutno mít vždy na paměti, že za rozmnožování
počítačového programu se považuje i zhotovení rozmnoženiny,
která je nezbytná k zavedení a uložení počítačového programu do
paměti počítače, jakož i pro jeho zobrazení, provoz a přenos.
Dále je rovněž dovoleno zkoumat fungování počítačového programu
za účelem zjištění myšlenek a principů, na nichž je založen.
Poměrně rozporné je umožnění rozmnožování kódu nebo
překládání jeho formy při rozmnožování počítačového programu
nebo při jeho překladu či jiném zpracování, úpravě či jiné
změně, a to ať již samým oprávněným uživatelem rozmnoženiny
počítačového programu nebo jím pověřenou osobou, jsou-li takové
rozmnožování nebo překlad nezbytné k získání informací
potřebných k dosažení vzájemného funkčního propojení nezávisle
vytvořeného počítačového programu s jinými počítačovými
programy. Zákonodárce dále stanovil, že takto lze postupovat
jen v případě, že informace potřebné k dosažení vzájemného
funkčního propojení nejsou pro takové osoby jinak snadno
dostupné a tato činnost se omezuje na ty části počítačového
programu, které jsou potřebné k dosažení vzájemného funkčního
propojení. Zákonodárce si zřejmě byl vědom možných ohrožení
autorských práv, a tak stanovil, že takto získané informace
nesmějí být poskytnuty jiným osobám ani využity k jiným účelům
než k dosažení vzájemného funkčního propojení nezávisle
vytvořeného počítačového programu. Dále nesmějí být tyto
informace využity ani k vývoji, zhotovení nebo k obchodnímu
využití počítačového programu v podstatě podobného v jeho
vyjádření nebo k jinému jednání ohrožujícímu nebo porušujícímu
právo autorské. Dále zákon výslovně požaduje, aby tato omezení
rozsahu autorských práv k počítačovému programu nebyla
vykládána nepřiměřeně na újmu oprávněných zájmů autora ani v
rozporu s běžným využíváním počítačového programu. Jinak platí
v souladu s požadavky Evropské unie, že počítačový program je
chráněn jako dílo literární. K problematičnosti takového
pojímání programů bude věnována pozornost v pasáži o kolektivní
správě.
Byla zde zmíněna licenční smlouva. V ustanoveních § 46 a
násl. přináší autorský zákon celou řadu novinek (nutno
podotknout, že poměrně zdařilých) a upravuje základní smluvní
typ, kterým autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva
dílo užít, tedy licenční smlouvu. Než se budeme věnovat
podrobněji problematice licenční smlouvy, je vhodné ozřejmit,
k čemu je dobrá licenční smlouva. Jestliže programátor vytvoří
program, jehož užívání chce za určitých podmínek a v určitém
rozsahu umožnit i jiným osobám, je udělení oprávnění
k příslušnému užití předmětem takové licenční smlouvy. Zákon
pro licenční smlouvu nepředepisuje žádnou zvláštní formu, to
znamená, že může být uzavřena i ústně, popř. konkludentně -- což
znamená, že z jednání smluvních stran vyplývá, že s takovým
užitím programu souhlasí, až na jednu výjimku. Poskytuje-li se
výhradní licence, musí být smlouva uzavřena v písemné formě.
Výhradní licence znamená pro autora dobrovolný závazek, že
neposkytne jiné osobě žádnou licenci k předmětnému dílu a
zároveň závazek, není-li sjednáno jinak, se i sám zdržet
výkonu práva užít dílo takovým způsobem, ke kterému licenci
udělil. Tedy v konkrétním případě. Programátor vytvoří program
a poskytne určité osobě písemnou licencí výhradní oprávnění
k výkonu práva dílo užít rozmnožováním díla. Pak takto udělená
licence bude mít pro autora tyto následky: autor nesmí
poskytnout toto oprávnění rozmnožovat dotčený program
(zhotovovat nahrané nosiče programu) žádné jiné osobě a ani
toto právo vykonávat sám.
Není zde možné rozvádět všechny podrobnosti kolem
licenčních smluv, ale snad mnohé osvětlí jeden příklad, který
je z hlediska volně šiřitelných programů určitě aktuální a
zajímavý a poukáže na problematiku licenčních smluv.
Do 1. prosince 2000 právní řád neumožňoval uzavření takové
smlouvy, jejímž předmětem by bylo udělení svolení uživateli
šířit autorovo dílo, aniž by se zároveň v této licenční smlouvě
neposkytovala autorská odměna autorovi díla. Víme-li, že
počítačový program je chráněn jako dílo literární a při vědomí
znění licenční smlouvy GNU, lze tvrdit, že k právotvornému
uzavření smlouvy, jíž programátor (či jiný nositel autorských
práv) zpřístupňoval uživateli jeho program, nemohlo nikdy
dojít. Ve smlouvě by totiž musela být mimo jiných náležitostí
specifikována autorská odměna, což se již z logiky věci
vylučovalo s principem bezúplatnosti, na kterém jsou volně
šiřitelné programy postaveny.
§ 22 odst. 3 již neplatného autorského zákona (zák. č.
35/1965 Sb.) stanovil obligatorní (nutné) obsahové náležitosti
takových smluv, jež byly nadto navíc kogentní povahy -- smluvní
strany se od zákonné úpravy nemohly odchýlit. Jejich nedostatek
má zásadně za následek neplatnost uzavřené smlouvy (srov. § 14
odst. 2 AutZ a § 39 obč. zákoníku). Pak tedy "smlouvy"
uzavírané na základě znění Obecně veřejné licence GNU jsou
neplatné, právně k nim jakoby nikdy nedošlo, právní vztah
z takové smlouvy nikdy nevznikl.
Nová právní úprava nedostatky staré úpravy odstranila
(umožnila za dodržení zákonných požadavků bezúplatnost
licenčních smluv), ale vyvstalý problém kolem neplatnosti dříve
uzavřených licenčních smluv přesto nijak neřeší! Totiž právní
vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a
práva a povinnosti z nich vzniklé se řídí předpisy dosavadními
(minulým AutZ). Když však takový vztah ani nemohl vzniknout,
tak se není ani "čím" řídit. Dnešní zákonná úprava je k volně
šiřitelným programům vlídnější. Sjednávané licenční smlouvy
musí obsahovat určení podstatných náležitostí smlouvy - tedy
určení smluvních stran, k jakým způsobům užití a v jakém
rozsahu je licence poskytnuta. Novinkou je, že zákon stanovuje
výjimku ze zásady úplatnosti. Je možné poskytovat licence i
bezúplatně, např. pro charitativní účely nebo pro uživatele
freesoftware, avšak jedině výslovným ujednáním o bezúplatnosti
udělení oprávnění k příslušnému užití díla. Nesjednání odměny
za užití díla však nezpůsobuje neplatnost smlouvy, pokud strany
výslovně projeví vůli uzavřít smlouvu sice úplatně, ale neurčí
výši odměny, resp. nestanoví způsob jejího určení, je nabyvatel
licence povinen poskytnout autorovi odměnu obvyklou.
Poměrně zajímavou partií autorského zákona je ustanovení o
zaměstnaneckém díle (§ 58 AutZ). Jestliže si autor-programátor
a jeho zaměstnavatel nesjednají ve smlouvě jinak, tak je to
zaměstnavatel, kdo vykonává svým jménem a na svůj účet autorova
majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých
povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního
vztahu k zaměstnavateli. Jedná se opět o dispozitivní
ustanovení, od nichž se smluvní strany mohou ve smlouvě
odchýlit. Co je podstatné naprosto zásadně, je nevyvratitelná
právní domněnka, že počítačové programy se považují za
zaměstnanecká díla i tehdy, byla-li vytvořena na objednávku;
objednavatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele.
To znamená, že zhotoví-li programátor počítačový program na
zakázku, pak majetková práva k takovému dílu vykonává
objednatel. On bude rozhodovat o rozmnožování, rozšiřování,
vystavování a jiných užití díla. Autorovi programu tak přísluší
jen práva osobovat si autorství a jiná morální práva.
Problematikou open source software a zvláštnost jejich
postavení v relaci k jiným software produktům by se dalo
zabývat velmi dlouho. Z časových důvodu je však třeba se omezit
jen na pár řádků tohoto pojednání. Volně šiřitelné programy
(tzv. freesoftware) jsou autorská díla vytvářená programátory
za účelem nabídnout alternativu k softwarovým produktům
společností, jež své programy uvádějí na trh s nepoměrně
většími náklady a tím pádem cenou a pro něž je jediným motivem
zisk a využití možností autorskoprávní ochrany, kterou právní
řád programům poskytuje. Freesoftware je vytvářen za jiným
účelem, a to na základě obětavosti a motivace mnohých autorů,
kteří se na základě svého rozhodnutí zřekli autorských honorářů
a poskytli svá autorská díla k volnému užití. Tento
freesoftware je šířen především na základě tzv. Obecně veřejné
licence GNU. Plyne z povahy freesoftware, jenž je užíván vždy a
zásadně bezúplatně, a ze specifičnosti lidské povahy, že
uživatele předmětů ochrany "svádí" k porušování ujednání
z licence GNU (s ohledem na zásadu -- "kde není žalobce, není
ani soudce"). Přesto však je opodstatněné, aby po právní
stránce byly tyto smlouvy platné, aby tak byla freesoftware
poskytnuta alespoň minimální úroveň autorskoprávní ochrany. Jak
již bylo zmíněno výše, bylo nutné ve znění licencí GNU učinit
některé změny. Tyto změny jsme v občanském sdružení
ZASTUDENA.cz připravili s ohledem na rizika, která pro
freesoftware v případě jejich neprovedení a z nedostatků
obsažených v autorském zákoně vyplývají. Jevilo se za nezbytné
poměrně nepřehlednou americkou verzi smlouvy systematizovat do
podoby, která je vlastní evropskému právnímu prostředí, doplnit
text smlouvy o ta ustanovení, která jsou nezbytná z pohledu
nového autorského zákona, uvést v soulad některé pojmy textu
smlouvy s těmi instituty, které jsou obsaženy v českém právním
řádu. Bylo též nutné určit okamžik, kdy dochází k přijetí
licenční smlouvy uživatelem daného programu (dle znění smlouvy
"nabyvatel oprávnění"). Dále již jen namátkou -- jako nezbytnou
se jevila potřeba přesně definovat strany smlouvy, bylo nutné
vyhrazení práv, výše zmíněnou bezúplatnost a jiné úpravy textu
smlouvy.
Dostáváme se k poslední části pojednání, a to k institutu
kolektivní správy. Kolektivní správou se rozumí zastupování
většího počtu osob, kterým přísluší majetkové právo autorské,
k jejich prospěchu, a to při výkonu jejich majetkových práv ke
zveřejněným nebo ke zveřejnění nabídnutým dílům -- předmětům
ochrany, pokud jiný než kolektivní výkon těchto práv je
nedovolený nebo neúčelný. Co lze pod touto složitou definicí
kolektivní správy rozumět a proč je o ní pojednáváno
v souvislosti s počítačovými programy? Velmi laicky řečeno,
jedná se o zástupný výkon u těch autorských práv, která si
autor nemůže sám ohlídat a sám vykonávat. Např. vydá-li určitá
hudební skupina nahrávku, má kontrolu nad výrobou, legální
distribucí a prodejem této nahrávky, z čehož jí plynou autorské
honoráře. Ovšem tato skupina nebude reálně schopna zkoumat,
kolik rozhlasových stanic zmíněnou nahrávku pouštělo, na
kterých diskotékách byla hrána atp., přičemž z těchto užití
nikoliv pro osobní potřebu přísluší autorům taktéž autorské
honoráře. K výkonu těchto práv, výběru, rozdělování autorských
odměn, jakož i ke kontrole uživatelů předmětů ochrany, je
v autorském právu upraven institut kolektivního správce.
Protože autorský zákon obsahuje v hlavě IV -- Kolektivní správa
- několik vyloženě nevhodných ustanovení, na něž jsme jakožto
členové sdružení upozorňovali jak Ministerstvo kultury ČR, tak
i média a veřejnost prostřednictvím našich webových stránek
(www.zastudena.cz), může dojít v budoucnosti k ohrožení volné
šiřitelnosti a potažmo i svobody freesoftware. Zákon totiž
poměrně nepochopitelně umožňuje ustanovení kolektivní správy
k počítačovým programům a navíc stanovuje ještě daleko méně
pochopitelně za splnění zákonem stanovených požadavků právní
nárokovatelnost udělení oprávnění. Doposud záleželo na
ministerstvu, zda-li k určitému druhu děl, popř. výkonům
výkonných umělců a na žádost relevantní skupiny autorů povolilo
výkon kolektivní správy. Dnes je na ni právní nárok, o němž by
v případě zamítnutí ministerstvem mohl rozhodovat soud, jenž se
řídí pouze zákonem a naplněním zákonných kritérií, nikoliv
logičností a smysluplností takového kroku.
Abychom tomuto ohrožení zabránili, učinili jsme několik
kroků a opatření s cílem chránit tyto hodnoty. Kolektivní
správce obecně plní povinnosti svěřené mu zákonem, zabezpečuje
ochranu zájmů autorů a vykonává i jiné aktivity. Vzhledem
k mezerám v novém autorském zákonu však existuje riziko, že by
se tohoto institutu mohli zmocnit lidé, jimž by šlo o
prosazování zájmů velkých nadnárodních společností, moci peněz
a potlačování práv jak "nezajímavých" programátorů, tak hlavně
uživatelů programů. Zákon neumožňuje vzniknout více kolektivním
správců pro jeden obor. Hovoří se o tzv. zákonné monopolizaci.
Pokud bude oprávnění k výkonu kolektivní správy svěřeno různým
lobby, může to znamenat ohrožení volně šiřitelného software.
Ptáte-li se, jak je to možné, je třeba předeslat, že odpovědět
na tuto otázku není až tak složité. Kolektivní správa - ve
spojení s nedostatky v zákoně a nedostatky v licenčních
smlouvách GNU, jež nejsou užívány v souladu s platným právním
řádem a o kterých bylo pojednáno výše, představuje riziko pro
volně šiřitelné programy, jež se stávají konkurencí pro běžný
placený software. Zákon stanovuje, že kolektivní správce
vykonává své povinnosti nevýdělečně. Je tedy patrné, že peníze
z výkonu kolektivní správy nebude nejspíš motivem žadatelů o
udělení oprávnění. Zákon však na druhou stranu svěřuje
kolektivnímu správci značná oprávnění vůči uživatelům.
Předmětné ustanovení zní -- (§ 100 odst. 4 AutZ) - uživatelé
předmětů ochrany, jakož i osoby povinné k platbě zvláštních
odměn, jsou povinni umožnit kolektivnímu správci řádný výkon
kolektivní správy a bez vážných důvodů kolektivnímu správci
neodmítnout poskytnutí k tomu potřebných informací. Takto vágně
a neurčitě formulovaná povinnost součinnosti skýtá řadu
možností, jak běžnému uživateli programu a zvláště tomu, který
neužívá program legálně (a představte si pod ním i našeho
uživatele volně šiřitelného programu, ke kterému má neplatnou
licenční smlouvu!) poměrně znepříjemnit jeho "uživatelský
život". Pro softwarové společnosti je takový kolektivní správce
zajímavý ne z pohledu peněz, ale právě z tohoto pohledu moci a
šikanování a vytvoření kvazi-softwarové policie. Otázkou je,
kolik uživatelů (a zejména firem) by raději znovu nezačalo
užívat a kupovat běžný placený software. Na ni si už ale musí
odpovědět každý sám.
Ještě pár slov k problematice fontů. Fonty jsou běžným
komponentem softwarových produktů. Jsou užívány na základě
licenční smlouvy k samotnému programu, to znamená, že tyto
licenční smlouvy musí stanovovat pravidla nakládání s fonty
v programu obsažených. Jestliže lze font z programu
vyabstrahovat a dále předávat k užívání v jiném software, nebo
je-li dokonce tato činnost nutná, tak právo zajímá jediná
skutečnost, a to je-li tato činnost v souladu s licenčními
podmínkami. Pokud není pokryta licenční smlouvou, a není-li ani
možno z ní dovozovat, že se takové jednání příčí vůli autora
programu, resp. fontu, tak vznikají určité nejasnosti.
Přikláníme k názoru, že by se dalo uvažovat o formě
konkludentního souhlasu autora s příslušným užitím fontu i
v jiných případech, než které jsou pokryty licenční smlouvou.
Nesmí se jim ale zcela zásadně příčit. Lze se opřít i o
analogické ustanovení § 65 odst. 1 písm. a) AutZ.
Mnohdy se setkáváme s označením copyright ((c)), používá se
zcela běžně, ale málokdo ví, oč se jedná. Kontinentální právo
evropské právní kultury je založeno na právu autorském, nikoliv
nikoli na právu copyrightu, ale přesto jej uznává a poskytuje
známým značkám (c) právní ochranu. Zjednodušeně řečeno zásadní
rozdíl mezi oběma systémy spočívá v tom, že copyright si může
osobovat i právnická osoba, jakožto autor, kdežto v systému
práva evropského může být autorem jedině fyzická osoba.
Problematika harmonizace obou systému je mimo jiné předmětem na
začátku pojednání zmiňovaných mezinárodních úmluv.
Na závěr je vhodné učinit ještě poznámku, že v USA je ve
stádiu legislativních příprav zákonná speciální úprava
k problematice volně šiřitelného software. Její přijetí bude
mít jistě zásadní vliv i na postavení open source software po
celém světě. Je totiž zřejmé, že freesoftware svou povahou
vyžaduje úplně jiné ošetření než placený software. Na okamžik
přijetí této zákonné úpravy si ale ještě nějakou dobu budeme
muset počkat. Do toho okamžiku musíme používat autorský zákon,
láteřit nad jeho nedostatky a především naučit se jej používat.
Pokud k tomu i trochu přispěje toto naše pojednání, pak splnilo
svůj účel.
Mgr. Lucie Rambousková
Stanislav Polčák